Jiný soudek

Jmenuji se Roman, nejsem soudek, ale budu Mourince dělat společnost co nejlépe budu umět a moct. Není to pochopitelně můj první kontakt s kočičkou. Za tím bychom museli jít daleko do mého dětství, kdy nejen u babičky a tety pobíhalo množství koček, ale dokonce se i rodiče nějakou dobu doma starali o Macíka, kterého jsme si přivezli až z Ústí nad Labem, ale po pár měsících stejně putoval k babičce. Vzpomínám si, že se mu nechtělo nikdy podruhé do záchodku, kde měl jen přírodní písek, také že spadl z balkonu z druhého patra, když chodil po šňurách na prádlo, ale naštěstí se mu nic nestalo. Mohlo to být někdy kolem roku 1980.

Vlastní kočku jsem si pořídil mnohem později, když jsem bydlel v rodinném domku. Zašel jsem do jednoho ostravského útulku a vybral si malá koťátka, dva černé bratry a pojmenoval je Čertík a Bertík. Byli hodně malí a někdo je vyhodil, snad u popelnice. Čertík s Bertíkem měli svůj pokoj s průchodem na zahradu, na stěnách obrázky zvířat, pohovku, kam jsem si za nimi chodil lehnout a taky psího společníka na kterého si rychle zvykli. A on, ačkoliv kočky proháněl, na nové byvatele domku, si asi po třech dnech definitivně zvykl. Všichni mohli být venku, kdy chtěli, stejně jako mohli usínat v naší posteli. Pes chtěl být tam, kde jeho páni, kočky se rády vracely nad ránem domů, nebo naopak nad ránem pelášily ven, pokud večer usnuly u krbu.

To jsou obrázky přípravy zvířecího salonku.

a tady již téměř před dokončením úprav bývalého chlívku.

BERTÍK

Byl to kocourek, který měl rád domov a netoulal se. Skoro vše se naučil rychleji, než jeho bratr Čert. Ten se naopak toulal a jednou se zdálo, že se nevrátí. Ale když se Čert vrátil, Bertík usoudil, že si najde jiné místo, kde bude sám jediný kocour a odstěhoval se o pár domů dál. 

ČERTÍK

Kocouři si rozuměli i s naším psem.

Aby nebyl Čert sám, ze stejného útulku k nám brzy přišla i Sázinka. Opět černá kočka jako uhel. Smutná chvíle nastala, když jednoho rána přišel Čertík a kulhal, odcházel jsem do práce a už nestihl vidět otevřenou zlomeninu na jeho zadní končetině. Následoval odpolední převoz na veterinu, rentgen, operace.. To se psalo léto roku 2007. Operace se zdařila a po pár dnech v klidu se vrátil k nám. Titanová (?) náhrada kosti však už nešla nikdy vyndat a kocourovi v těle zůstala. Bylo to zhruba v době, kdy se Sázinka dočkala kastrace u stejného veterináře, MVDr. Nytry.

Ještě doplníme fotku černé kočičky

S Čertem byli nerozlučná dvojka i po přestěhování do bytu, odkud byli po pár letech věnováni novým majitelům s domečkem.

 V novém působišti, na fotce z roku 2010, se déle udržela Sázinka. Nic netrvá věčně, než vzpomínky a myslím, že i Čertík dosud někde běhá..